Zpět

Tišnovské štelvógny

O d roku 1804 bylo zřízeno poštovní spojení Tišnova s Brnem dostavníkem, po tišnovsku řečeno "štelvógnem". Dostavníky mívaly svá stanoviště na prostranství před prastarými masnými krámy, poblíž hotelu "U zlatého jelena", v místech budovy nynější spořitelny. Zde stávaly "štelvógny" tišnovských starousedlíků Kothbauera, Herlíka, Baláše a později Kubíka. Zde se nasedalo, a před sedmou hodinou ranní vyjíždělo.

"Štelvógn" často zastavoval, neboť vybíhali z domů sousedé, kteří svěřovali vozkovi konve s mlékem do Brna nebo žádali o nákup různých věcí, které nebylo možno tehdy v Tišnově koupit, a také přisedali noví cestující. To se opakovalo také v Hradčanech, Čebíně a dále. V Kuřimi u hospody U Orátorů, kde dostavník zastavoval denně, nebylo třeba ani říkat prr. Koně zde zastavili sami a šlo se na "gáblíček", rovněž koně dostali obroku. Pak se jelo dále Zinsendorfem, nyní Českou, Řečkovicemi, Královým Polem a kolem desáté hodiny se dorazilo v Brně do Minoritské ulice ke "Třem fiřtům", kde již čekali Brňané na své známé a na konve s mlékem.

Ve tři hodiny odpoledne byla nastoupena zpáteční cesta a asi kolem šesté se stanulo opět u mastných krámů. Tam již netrpěnlivě čekala drobotina na "brňátko". Byly to většinou "biřtle", tj. obyčejné párky a "cukrverky". Co to bylo potom doma a v sousedství vyprávění, vždyť do Brna jel skutečně jen ten, kdo tam měl nezbytnou práci.

I v tišnovských dostavnících bývaly třídy, i když se místa od sebe nijak nelišila. Udiveným mimotišnovským cestujícím starý pantáta Kothbauer vysvětloval: "Poznáte, jaké je rozdíl v třídách, až pojedeme do Čebínke. Cestující z první klase zustanó sedět, cestující z druhé vystópijó a pudó pěšky a ti ze třetí budó klačit." Tehdy se také chodívalo z Tišnova do Brna pěšky. Ale to se šlo z Čebína do Moravských Knínic a do Řečkovic.

Dnem 1. září 1885 byl zahájen provoz na železniční trati z Brna do Tišnova. Dále již trať nevedla. Z počátku byl provoz na "Tišnovce" nepatrný. Tři kyvadlové osobní vlaky o šesti vozech tažených malou udýchanou lokomotivou, projížděly denně tuto trať. Protože zboží k přepravě nebylo mnoho, jezdily nákladní vlaky pouze podle potřeby. Na každém nádraží byl umístěn zvonec, kterým se odjezd vlaku třikrát oznamoval. Třetí zvonění bylo opozdilcům znamením, aby co nejrychleji nastoupili do vozů. Tuto dobu připomíná divadelní hra od Václava Štechta "Třetí zvonění".

Vozy byly zprvu neprůchodné. Průvodčí chodil po prknech, která byla zvenku k vozům upevněna. Pomalé a často přerušované jízdy vlaku, využívala cestující tovaryšská chasa k různým kratochvílím.

Tak například tovaryši vystupovali za jízdy z předního vagónu, počkali si na poslední, do něhož opět v klidu nastoupili. Mezi stanicemi Zinsendorem a Jehnicemi, kde procházela trať okrajem lesa, mnozí tovaryši z vlaku vystupovali, lesem probíhali, sbírajíce přitom houby. Později však bylo sbírání hub za jízdy přísně zakázáno.

Stará "Tišnovka" však tehdy byla, po pravdě řečeno, velikým dobrodiním pro Tišnov a jeho široké okolí. Celé Horácko se svými nespočetnými kopci a kopečky bylo odříznuto od světa, k němuž byl Tišnov jedinou branou.